Konference OSN o změně klimatu (COP30), která se konala v brazilském Belemu, skončila bez závazků snížit spotřebu fosilních paliv, a to i přes požadavky z více než 80 zemí, včetně Spojeného království a EU. Výsledná dohoda nazvaná Mutirao vyzývá země, aby dobrovolně urychlily přechod od ropy, uhlí a plynu. Výsledek po napjatých jednáních, ve kterých země produkující ropu odolávaly tlaku, aby se zavázaly k rychlejšímu snižování emisí.
Klíčové překážky a neshody
Nedostatek závazného jazyka o fosilních palivech zdůrazňuje hluboké rozdíly mezi zúčastněnými zeměmi. Země bohaté na ropu trvaly na svém právu využívat své zásoby pro ekonomický růst, zatímco kolumbijská delegátka pro klima Daniela Durán González zdůraznila, že více než 75 % globálních emisí skleníkových plynů pochází z fosilních paliv, a požadovala výslovné uznání této reality.
Nepřítomnost americké delegace – poté, co prezident Trump oznámil odstoupení země od Pařížské dohody – označila zkušená vyjednavačka Jennifer Morganová za výraznou „mezinu“ ve vyjednávání. Spojené státy historicky sloužily jako protiváha odporu zemí produkujících ropu.
Konkurenční zájmy a omezený pokrok
Výsledek odráží protichůdné priority zemí. Saúdská Arábie a další trvaly na tom, že každá země musí jít svou vlastní ekonomickou cestou, bez ohledu na klimatické závazky.
Někteří delegáti však výsledek hodnotili pozitivně, vyslankyně Antiguy a Barbudy pro klima Rouleta Thomasová uvítala pokračování fungujícího procesu a Indie označila dohodu za „významnou“. Malé ostrovní státy to považovaly za „nedokonalé“, ale přesto za krok vpřed.
Závazky k financování klimatu
Chudé země obdržely přísliby zvýšeného financování klimatu na pomoc s adaptačním úsilím. Ministr Sierry Leone Jiwoh Abdulai zaznamenal jasnější uznání, že země s historicky vysokými emisemi mají specifickou odpovědnost za financování klimatu.
Neschopnost dosáhnout konkrétního snížení spotřeby fosilních paliv na COP30 zdůrazňuje obtížnost dosažení celosvětového konsenzu o opatřeních v oblasti klimatu. Zatímco se rozhovory vyhnuly kolapsu, nedostatek vynucovacích mechanismů dohody vyvolává vážné otázky, zda svět dokáže splnit své cíle omezit globální oteplování na 1,5 °C.
Neschopnost světa řešit klimatickou krizi v jejím jádru – fosilních palivech – naznačuje, že propast mezi ambicemi a realitou se bez radikálních změn v mezinárodní politice jen prohloubí.
